Tequillky jaro
Do oken jakási najednou vnikne záře,
zasvítí do malé nevinné tváře,
pohladí paprskem tělíčko malé,
které se vyhřívá rádo a stále.
Venku vine se vítr v trávě,
malé štěňátko hýblo se právě,
psí očíčko kolem vše shlédlo,
vyhledá k zkoumaní vhodné své stéblo?
Ptáci chvástají se krásným zpěvem,
štěňátko hrozbu posílá svým zjevem,
má zježenou srst, divoce zoubky cení,
tváří se zle a přeci na ní nic zlého není.
Ocásek nahoru, vzpřímená chůze,
co asi má na mysli, když vzhlíží se v duze?
Tlapky pokládá tichostí kočky,
vznešeně kráčí tváříc se mlčky.
Kdy jenom přijde okamžik vhodný
a v obzoru spatří milého pejska,
co je povahou stejně tak hodný,
a srst se mu na dálku tolik blejská?
A jde jí jen o to, mít si s kým hrát,
co jiného může si Tequillka přát,
než všechny pejsky z okolí znát
s nimi se honit, a dlouze se smát.
Pečlivě pročítá v pejskařských řádech,
když Tequillka ví, že pány má v zádech,
pak nechá je ale pozvolna odejít,
aby pravidla mohla si takticky obejít.
Pobíhá sem a tam , vrací se zpátky,
čeká a vymýšlí ostatní hrátky,
vypadá mile a tolik vesele,
Ach jak je dobře , že jsme tací přátelé.
Zvolna se smráká a výlet je u konce,
stisknutý v tlamičce drží si míček,
poslušně dá ho však Pánovi... dokonce
to štěňátko co sem tam má nějaký flíček.
Dveře se otevřou a malá jde k místu,
kde vyčkává a těší se na plnou misku,
tu hladová Tequillka v rychlosti sní,
pak ulehne usíná a slaďounce spí.....
19/04/2004